SONNENPFEILER  –  Kaiser Gebirge – 27.8.2016

Předpověď stabilního slunečného víkendu nabídla uskutečnění přelezu 450 metrů vysoké skalní stěny jménem Sonnenpfeiler v pohoří Kaiser Gebirge. Respektive jak již název napovídá trasa vedla více méně po pilíři na vrchol hory Sonneck 2.261m.

V pátek jsme dorazili ve večerních hodinách k restauraci Jägerwirt, která leží vysoko nad městem Scheffau. Odtud je výchozí místo pro lezecké a turistické trasy v pohoří Kaiser Gebirge. Noc jsme přespali na parkovišti pod širákem a v šest ráno vstávali. Po půl hodinějsme již byli nastartovaní vyrazit. Cesta pod nástup si vyžádala dvě hodiny funění a šlapání do kopce. V domnění, že slaníme po zhruba pěti hodinách lezení na stejné místo, jsem nechal větší batoh pod stěnou. Jenže chyba lávky. Popisovat zde jednotlivé lezecké úseky, co a jak jsme lezli, kde a jak jsme se trápili ani nebudu.

Takže to zkrátím. Celková výška stěny byla 450 metrů, lezeckých metrů 580. Lezecká obtížnost 6+ UIAA, plus technická pasáž A0. To byl 20 metrový traverz, lezený technicky horizontálně hladkou stěnou. Což znamená cvaknout karabinu do nýtu přitáhnout se, cvaknout lano, cvaknout smyčku, odsednout si, zase se přitáhnout a pokusit se natáhnou vlevo šikmo vzhůru k dalšímu nýtu, vzdáleného zhruba metr  a něco. A za dynamického zhoupnutí a držení se jednou rukou expresky se pokusit cvaknout karabinu do malého  očka nýtu…a takto postupovat dál a dál na kolmé stěně s 250 metry luftu pod zadkem.

Jenže dva ptáci (to jako já a Míra) se rozhodli lézt tuto stěnu snad v nejteplejším dni v horách za poslední týdny či měsíce. V údolí bylo 35 stupňů a ve stěně zhruba 30!!! Celý den nám pražilo slunko do stěny a spalovalo naše ubohá těla jak v krematoriu, ale za živa. Před koncem cesty jsme již byli bez kapky vody, dehydrovaní a neskutečně unavení horkem.

Když jsme konečně dolezli poslední délku stěny, svalily se vyčerpáním na zem a s překvapením zjistili, že jsme jen ve stěně lezli celých osm hodin!!!

Protože jsme nakonec nenašli ani slanění, byla jedinou možností jak se dostat dolů sestupová trasa, která bohužel vedla dlouhou oklikou. Sestup dolů byl dalším žíznivým utrpením ve spalujícím žáru slunce.

Po chvilce jsme byli tak  vysušení, že jsme již nemohli ani polknout. Žízeň byla neskutečná, člověk by v tu chvíli dal za sklenku vody cokoliv.  V půli cesty naštěstí tekl vodopád, který nás zachránil a dovolil nám naplnit nejen naše camelbagy vodou, ale hlavně napojit nás samotné. Chlemtali jsme vodu jako párek  žíznivých volů co se ztratil v poušti. Další problém byl batoh, který ležel pod nástupem stěny. To znamenalo opět půlhodinový výstup  pod stěnu a  zase sestoupit zpět k vodopádu. Zde opět ukázal Míra „Booger“ svou chrabrost, zdatnost, ochotu a přátelského ducha. Viděl, že mám opravdu dost a ještě mě bolí koleno z minulé výpravy, tak se vydal pro můj batoh sám. No není tohle pravej parťák do nepohody?! Díky Míro.

Úplně vyčerpaní jsme po patnácti hodinách  dřiny, potu a spalujícího žáru konečně došli k autu. Bylo devět hodin a již tma. Díky čtyřhodinovému sestupu nám nohy přestávaly sloužit, stehna, lýtka i kyčle byly v jednom ohni. Míra měl navíc ještě spálené ruce a krk od slunce. Cítili jsme se jako po deseti kolech zápasu MMA v kleci s Conorem McGregorem. No, taková byla dnešní cesta na Sonneck, zcela hodna svému jménu „Sonenpfeiler“.

Naprostou slastí ten večer byla přírodní umývárna, kde jsme ze sebe smyli pot, špínu a tak trochu i tu únavu a bolest ve studené řece za svitu čelovek jež prořezávaly tmu svým světlem a osvětlovaly čistou horskou řeku a les podél břehu. Takto osvěžení jsme ještě posbírali zbytky sil a sjeli autem do Scheffau, kde si na terase i přes pozdní čas 22 hodin, objednali dohromady velkou pizzu a dvě pivka. Nohy sice čím dál více vypovídaly službu, ale psychicky  nám bylo už mnohem lépe. Zhodnotili jsme celý den, prohlédli si pár fotek ze stěny a odebrali se usnout opět pod širé nebe poseté miliony zářivých hvězd.

 Renda  & Míra „Booger“